Zeměchvály

Z této víkendovky se sešly dva články.
První z nich, od účastníka Miropira, si můžete přečíst na jeho blogu.
Druhý článek, který napsal účastník Tomáš, si můžete přečíst níže.
Oběma děkujeme.

„Rychle doměřit, rozloučit se se zákazníkem a tradá zpátky do Čech. Ať se člověk snaží trápit motor ve vysokých otáčkách sebevíc, časové zpoždění se už stejně nedá dohnat. Hromadný sraz na nádraží už se prostě nestihne. Rychle doma zabalit to nejnutnější, vyměnit auta a tradá do kláštera…

Tak jo, jsem tu, ale účastníci ne. Hmm, prý na ně budu muset počkat, než projdou několikakilometrovou trasu plnou úkolů. V temném stínu zády opřen o klášterní zeď přemítám, nad slovy J. A. Komenského: „Všeliké to kvaltování toliko pro hovado dobré jest“. Jak nadčasově řečeno. Posléze vytahuji kytaru, která mi bude dělat jedinou společnici. Prsty promrzají a je čím dál obtížnější chytnou správný akord… …A už je slyším přicházet! A už jsou tu! Ve tmě se mi představí přes tucet účastníků a jdeme splnit poslední úkol: dostat se do kláštera. Naštěstí stačí jen dokola opakovat zaklínadlo: „Kdo to tluče na obruče?“ a brána se sama otevře.

Po úvodním uvítání plníme ve dvojicích úkol nalézt po klášterní chodbě poschovávané domino lístečky a ve správném pořadí je lepíme na kartu. Kdo má hotovo, může se jít upsat na klášterní recepci a je mu přidělena cela. Následuje večeře, jíž předsedá pan domácí, jinak též otec Vianney. Doprovodným programem celé víkendovky budou po různu poschovávaní malí i velcí bludišťáci. Kdo je nalezne a splní na nich napsaný úkol, může si je nechat. Na konci akce bude vlastník nejvíce bludišťáků odměněn překrásným zlatým bludišťákem! Nic ale není zadarmo. Bludišťáci se umějí dobře skrývat, obsahují zákeřné úkoly a mezi účastníky jsou dravci, co neváhají po skončení libovolné aktivity utíkat zpět do klášterních chodeb, aby byli první na lovu nebohých bludišťáků.

Druhý den se jde pracovat. Je potřeba vyčistit náletovou dřevinu, z pralesa udělat volný prostor, zaházet díry ve sklepě (těžko říct, co v nich bylo), odstěhovat nábytek a opravit nářadí (sekery, krumpáče, smeták, …). Po obědě následovala hlavní hra víkendovky. Člověk byl se zavázanýma očima vypuštěn do klášterního dvora, vybaven jen svojí dobrou a špatnou vlastností a svým strachem (tyto předešlého dne sepsal na papír a odevzdal). Kdo měl to štěstí, že si jej oblíbila bludička (nebo jsme to nazývali jinak?), dostal se ke zdi, kde mohl číst vzkaz, aby šel za svojí hudbou. A tak se někdo vydal za zvukem flétny, jiný za zvukem houslí. Tam byl usazen a zanechán svému přemýšlení, kam vedou jeho cesty, má-li to celé smysl, co asi tak ukrývá srdce Labyrintu, kdo jsou ti lidé okolo mě a tak.. Každý si našel téma k meditaci. Poté byl s ostatními vyznavači téže hudby sesazen do kruhu a byl jim svěřen úkol vymodelovat společně strach z hlíny. Uprostřed byla společná hlína a každý dostal ještě individuální hlínu, kterou měl přispět k té společné. Jednou rukou, poslepu a bez možnosti komunikovat s ostatními to není až tak lehké, když člověk musí polovinu času bránit svůj výtvor před pátravými prsty ostatních jedinců. Odměnou za kolektivní práci bylo navrácení smyslů a mohlo se pokračovat. Po krátkém intermezzu při vytváření monster a luštění šifry, co dál, následovalo lovení stínů.

Takový stín je velmi nebezpečný tvor. Jakmile vám posvítí na přední část těla, strachy zkameníte a vysvobodit vás může pouze váš kamarád tím, že vám věnuje svoji dobrou vlastnost. Pokud se ale na stín budete koukat přes zrcátko, tolik nebezpečí vám zase nehrozí. A co si s takovým stínem počít? Nejlepší je pověsit na něj pomocí kolíčku svůj strach a zase utéct. A co si počít se špatnou vlastností? Umístěná na misku vah spolu s vlastnostmi ostatních pomůže otevřít pomyslnou bránu k srdci Labyrintu. Tam čeká zasloužená odměna: HRÁŠEK. A že nevíte co s ním? Tak si jej zasaďte a čekejte, dokud nevyroste. Tím získáte spoustu času k přemýšlení..

Následovala večeře a individuální program. Kdo chtěl, přidal se k hudební produkci kytary a harmonia jejichž zvuky utichaly až kolem třetí hodiny ranní. V neděli byla pro zájemce mše svatá v klášterní Loretě a prohlídka klášterního areálu s výkladem. Zbývalo jen uklidit a rozloučit se.

Takový byl letošní Labyrint. Každý v něm něco zanechal, ale kdo hledal, také něco našel. Labyrint však nikdy nevydá všechna svá tajemství… Mě nezbylo než nastartovat a vyrazit vstříc novým dobrodružstvím“.

Tomáš Nouza