Zeměchvály

Článek napsal účastník Michal. Děkujeme.

Přijíždím sám pozdějším, navíc zpožděným vlakem, takže na mě musí zbytek účastníků čekat. Po vystoupení z vlaku se všem představuju a každý mi při podání ruky říká své jméno, které si však většinou nepamatuju, a tak vítám, že cestu do Hájku podle dodané mapy doprovází hry na zapamatování si jmen, takže když dorazíme v hluboké tmě na příjezdovou cestu ke klášterní bráně, znám již všechny jménem. Déšť sobě nepřší, ne sobě slunce svítí. Znovu se divím, jak obrovský je rozdíl mezi těmito lidmi, kteří chtějí dobrovolně pracovat, a těmi, které běžně potkávám, třeba ve škole.

Seznamování pokračuje po registraci u báječné hoteliérky Kukličky, při a po večeři – pohankové polévce, se kterou se ještě několikrát během víkendu setkáme, což ani náznakem není stížnost. Strava byla velmi dobrá a zajímavá. Z pátečních večerních her se mi nejvíce líbila dramatizace spirituálu v podání Bětky a Diega s následnou diskuzí ve dvojicích na téma kdo je tvůj bližní. K tomu mi byl skvělým společníkem Dan. Chvíli po tom dorazil františkánský mnich Vianney, který je jedním z těch, kdo se činí za to, aby toto podivuhodné místo přestalo chátrat a časem aby bylo třeba znovu trvale obydleno. Večer shrnul historii kláštera a ráno v 7 hodin odsloužil mši.

Po sobotní snídani jsme se dali do práce, kvůli níž jsme se sešli. Co se týče naší pracovní skupiny, před obědem jsme spolu s Greenem a Jendou důkladně podhrabali kachlová kamna (trochu adrenalinu neuškodí) a odpoledne dokončili obnažení klenby v refektáři, aby mohly být provedeny opatření proti vlhnutí.

Navečer přišel zlatý hřeb víkendu – reprodukování Monetova obrazu podle popisu z druhé ruky. Jeden se díval, druhý přenášel informace o tom, co první viděl, a tři kreslili. Zbytek večera patřil kytaře, která putovala z ruky do ruky, „prsty na hmatníku létaly tam a zpět“, v ústech cigára ze sladkých trubiček. Na delší chvíli se na scéně usídlil chlapecký sbor. No, my chlapci jsme si to parádně užili, otázkou zůstává, jaký to byl zážitek pro ženské publikum.

V neděli ráno se ztratily normální lžíce, tak nám nezbylo než krmit jeden druhého přes stůl lžícemi přivázanými na metrových větvích. Byli jsme ale šikovní, ukázalo se, že bryndáky jsme si vzali skoro zbytečně. Zbývá rychlá prohlídka kláštera, úklid, oběd již s nalezenými lžícemi a můžeme vyrazit na cestu lipovou alejí kolem poutních kapliček do Hostivic na vlak.

Díky Kukličce, Bětce a Diegovi za tenhle víkend.