Zeměchvály

Do Jesenu napsala Katka.

22. července jsem natěšená na nové zážitky přijela na vlakové nádraží do Jeseníku a hledala skupinku lidí s tak velkými batohy, jako jsem měla já. Nikdo takový tam nebyl a tak jsem realisticky zamířila k trochu menším batohům :o). Začali jsme se pomalu trousit a poznávat, ale marně jsme čekali na vedoucího.

O naši pozornost se přihlásil starší pán, představil se jako geolog a nabídl nám procházku městem. Trochu nedůvěřivě jsme ho následovali a poslouchali přednášku o Jeseníku a okolí. Cestou necestou si to k nám přištramákoval mladík v obleku s helmou na hlavě a v zablácených teniskách. Vyklubal se z něho hlavní organizátor akce a odvedl nás na základnu. Až na jednu dívku jsme všichni prošli lékařskou prohlídkou, vytvořili fotky pro identifikaci těl a nakonec nás poučili o stavbě metra a o zdánlivě nesouvisející bezpečnosti při kosení. O trochu moudřejší jsme opět nasadili batohy na záda a vybaveni helmami konečně vyrazili do přírody. Noc jsme strávili v krmelci či pod krmelcem.

 

Hned po probuzení z lesních snů nás přepadli organizátoři a začalo seznamování nanovo. Zjistili jsme, že nenápadná dívka s údajnými zdravotními problémy je ve skutečnosti zkušená vedoucí a že se celou dobu skrývala mezi námi a snažila se nás poznat z pohledu účastníka. Čímž se jim podařilo, nás dokonale zmást. Později pro mnohé následoval první kontakt s kosou. Někdo se raději seznámil s kosou, někdo dal přednost hrábím a ti nejvíc přátelští kontaktovali brousek. V posledním případě jsme však většinou raději kontaktovali prostředníka. Na loukách jsme se pár dní zdrželi a vyměnili krmelec za hangár. Po práci na nás čekala ještě spousta her a aktivit. Rande na dvě minuty patřilo mezi poznávací hry. Jak už název napovídá v krátkých časových úsecích jsme se snažili prodiskutovat dané konverzační téma. Člověk by neřekl, kolik věcí se o druhém může dozvědět za dvě minuty. Pomocí Landartu jsme se vrátili do období, kdy jsme stavěli lesní domečky v kořenech stromů a přitom jsme si užívali samoty či spolupráce. Hry a výtvarné aktivity byly proloženy přednáškami, které zapadaly do programu. Při kosení na louce byla v plánu přednáška o bylinkách, u večerního zamyšlení o Františkovi z Asii a spousta dalších. Nějakým záhadným způsobem se přihodilo, že jsme na táboře měli jednu kytaru a žádného kytaristu. Naštěstí občas nám pár kytaristů přišlo zapřednášet a tak jsme hned využili příležitosti. Splnilo se tedy i přání milovníků večerní romantiky u ohníčku a zpěvu s kytarou.

„Oblečte se slušněji, půjdeme mezi lidi,“ kdosi zavtipkoval a my z krosen vytahali pár čistě vypadajících kousků oblečení. Podle instrukcí jsme si na hlavy nasadili helmy a rovnou za nosem vyrazili Diegovíkam. Cílem cesty byly nedaleké jeskyně. Zajímavá prohlídka měla jednu malou chybičku. Zakázali nám využít v jeskyních helmy. Poslušně jsme si je sundali, prošli prohlídkovou trasou a dávali pozor na krápníky. Jakmile jsme vyšli z jeskyní, opět jsme si hrdě narazili helmy na hlavy a vyrazili si to zpět.

Počasí nám přálo, ale přesto z nebe občas něco spadlo. Ani v dešti jsme se však na loukách nenudili. Schovali jsme se pod strom a hráli slovní fotbal nebo asociace. Večer jsme se každý stali tajným přítelem jednoho vylosovaného účastníka a svému svěřenci jsme se pak snažili nenápadně pomáhat a příjemně ho obdarovávat. S bonbonem od tajného přítele šla práce hned lépe od ruky.

Protože na rutinu nebyl čas a trávy na louce ubývalo, změnili jsme ve středu místo svého působiště a vydali se vzhůru ku pramenům.Uprostřed cesty nás čekal střet s civilizací. Jakmile jsme se trochu vzpamatovali a udělali nálet na obchod s potravinami, namířili jsme si to polem, nepolem směrem k lázním. Čas jsme určovali pouze podle sluníčka, neboť hodinkami a telefony jsme zaplatili za jízdenky v úvodní části tábora. Po náročném výšlapu nás čekal výhled na krásy přírody, koupel v ledovém čapím jezírku a pár klíšťat při válení sudů ze Slunečního svahu.I když jsme se vymykali obvyklému vzezření lázeňáků , nedali jsme se vyrušit a náš lázeňský pobyt jsme si užili. Když jsme se vydováděli, pokračovali jsme k Jitřnímu prameni, posilnili se radioaktivní vodou a podle instrukcí vyhledali náš nový příbytek – chatu Maxovku. Dorazili jsme sice záchodovou cestou, ale to organizátory neodradilo nadšeně nás přivítat.

Dobrý spánek a přátelský duch Maxovky nás stmelil dohromady a tak jsme se druhý den mohli v dobré náladě pustit do opravy stezky. Zažili jsme pár pocitů, které vřele doporučujeme. Na příklad pocit jako když profouknete pramen, pocit jako když postavíte schody nebo pocit jako když v pěti lidech dotáhnete kámen a on přesně sedí do díry v chodníčku.

Na večer nás svou návštěvou poctil Tom Hradil a vyprávěl o historii a současnosti Brontosaura. Příjemným překvapením se stal výlet do bazénu v luxusním prostředí lázeňského domu Priessnitz. Nadšeně jsme se vrhli na splachovací záchod, do teplé sprchy a nakonec do vířivky. Některé z nás udivil pohled n vlastní čisté nohy a chudáci ostatní návštěvníci bazénu neměli kam utéci před našimi vodními radovánkami. Netradičně čistí a příjemně unavení jsme prošli Priessnitzem a doploužili se na Maxovku.

V sobotu jsme dokončili rozdělané práce na stezce, pokochali se pohledem na vlastní dílo a s fialovým úsměvem jsme zamířili na obídek. Čekalo na nás ještě spousta příjemných věcí. První z nich byla procházka po pramenech s odborným výkladem :o). Přiblížil se večer a my jsme v pravý čas dorazili na Medvědí kameny, abychom si užili západ slunce. Dokonalý pocit narušoval jenom hlad. Po návratu jsme místo u tradičního stolu hodovali v Zevlráji. Zevlovali jsme pod stromky obsypanými čokoládou, pod okurkovníky, chlebovníky, mrkvovníky, pečení holubi nám doslova létali do huby. Občas se musel některý zevl zvednout a očesat nějaký ten stromek a pak se všichni měli fajn. Leželi jsme pod hvězdami, pili zevlčaj, kolem ťapkali plši a vzduchem se nesly písně typu: „Zevlování, zevlování, všechnu práci zahání…“, nebo „Není zevl jako zevl…“. U snídaně ještě doznívaly hlášky: Zevlice a sedm Zevláků, Zevlování nad zlato a O Šípkové Zevlovi. Pak už následovalo jen balení a spousta loučení.

Během tábora jsme se zamýšleli nad různými hlubinami. Hlubinami země, vlastní duše a nad celou planetou. Každý se nacházíme v jiné dimenzi. Jeden se vznáší v oblacích, druhý se probírá hlubinami své duše a někdo se zase raději drží při zemi. My ale máme jasno. Když se nám bude stýskat, sejdeme se v Zevlráji!

Katka