Zeměchvály

Článek napsala účastnice Anička. Děkujeme.

Prosincová víkendovka v Jeseníkách na Studničním vrchu proběhla a byla opět úžasná. Jak už to tak na víkendovkách bývá, sešli se fajn lidé – ti, co se znali, se rádi viděli, ti, co se neznali, se seznámili. Kdože tam tedy všechno byl? Za organizátory Čáp, Kuklička a Anka, a z účastníků Tomáš, David, Vašek a moje maličkost. Vše začalo v pátek večer, kdy jsem na jesenickém nádraží narazila na Kukličku. Po chvíli dorazili (sice se zpožděním, ale přece) i ostatní účastníci. Když už jsme byli na nádraží všichni, vrazila nám Kuklička do rukou obálky a bez zbytečných řečí nás vyslala na dlouhou cestu k Maxovce.

Představit jsme se stihli až po cestě, vlastně to byl jeden z úkolů, které na nás čekaly v obálkách. Díky úkolům nám cesta docela ubíhala – je tedy pravda, že jedna účastnice vznesla nesmělý dotaz, zda je opravdu nutné splnit úplně všechny úkoly – přece jenom je tma a cesta je už tak dost náročná – dostalo se jí však pouze odsouzení za nekalé návrhy. Jak je vidět, na brontosauří akce jezdí výhradně čestní a svědomití lidé.

Po nějaké době (myslím, že to bylo někde u Preissnitzových lázní), se znovu objevila Kuklička. Něco málo jsme pojedli a poté jsme, už všichni, pokračovali vzhůru na Maxovku. Během cesty jsme stihli spoustu dalších her – například krásnou hru na psaní do dlaní a hádání daného slova tím nejzdvořilejším způsobem. A to všechno v úplné tmě…

Na Maxovce na nás zatím čekali Anka a Čáp. Když jsme dorazili, všichni jsme se přivítali, pojedli a dlouho do večera hráli seznamovací hry.

V sobotu ráno nás vzbudil Tom se svou kytarou. Asi po třech písních jsme vstali, nasnídali se a šli pracovat. Pracovalo se s dřevem – lesy kolem Maxovky skýtají opravdové bohatství, jen se musí umět hledat…To také byla hlavní náplň sobotního dopoledne. A pak přišla ta pravá práce – řezání dřeva a jeho odnesení a naskládání do kůlny. Chytří účastníci si však poradili: vytvořili dlouhý řetěz a dřevo se tak postupně (skoro samo) naskládalo do hromádek. Odměnou nám byl výborný oběd a zasloužený odpočinek, kdy jsme rozmýšleli, co dál. Nabízela se buď výroba vodních mlýnků, nebo procházka po pramenech. Nakonec jsme se rozhodli, že se projdeme a obhlédneme prameny. V sobotu večer nás však čekala ještě jedna menší procházka. Jen si představte: jdete si takhle večer lesem, všude ticho a klid, když tu najednou…Ha, a máme vás! Čert, Mikuláš a anděl nás obklíčí a žádají písničku; jedině ta, jak řve čert, nás může zachránit před peklem. Při pohledu na jeho strašlivou tvář jsme se tedy dali do zpěvu, takže si nakonec nikoho neodnesl. A co víc, kus opodál jsme na stromech objevili mikulášskou nadílku. Nakonec jsme tedy byli všichni hodní.

Po večeři přišel zlatý hřeb večera, a troufám si říct, že i celé víkendovky – hraní na lahve. Dalo nám to zabrat, ale nakonec se nám povedlo zacinkat dvě písničky – koledu „Nesem vám noviny“ a „Ej, lásko lásko“ bez jediné chyby (že to ale byla fuška). Náš umělecký výkon byl dokonce poslán do brontosauří soutěže. Po zbytek večera se jedlo, zpívalo, povídalo a nakonec došlo i na psychologickou hru.

V neděli po snídani se šlo na dlouhý výlet. Naše cesta vedla mimo jiné přes Pramen přátelství a Vídeňský pramen. Část procházky jsme zasvětili koulování – sněhu na to bylo dost. Z Medvědích kamenů nás pak čekal krásný výhled na Praděd.

Po obědě se jelo domů. Ve vlaku jsme potěšili spolucestující hraním na kytary a zpíváním, a na cestě do Brna – to už jsme zbyli jen Čáp a já – si zahráli Osadníky. Prohrála jsem na plné čáře, ale ani mi to nevadilo. Vzpomínání na tuto akci mi vydrží dlouho.

Anička