Zeměchvály

Příspěvek zaslal účastník Martin. Děkujeme.

Neznámá v Hájku se stala víkendovkou plnou otázek i odpovědí.
Ještě před začátkem mě mile překvapil vlídný přístup organizátorů. Do Hájku jsem šel po vlastní ose a lidé Zeměchvály se snažili  zajistit můj bezpečný příchod zodpovědněji, než jsem to bral sám. Díky ti, Diego, za instrukce, se kterými nešlo minout!

Mnich Vianney mě přijal v krásném františkánském klášteře a hned při uvítání mě nadchlo, jak ze všech přímo srší radost a čistá dobrota. Taková, jakou poznáte jen z tváře člověka a už na první pohled. Ubytovali jsme se, navečeřeli, vyspali, nasnídali a hurá do práce.

Protože jsem nezkušený brontosaurus, nevěděl jsem, co zde přesně asi můžeme dělat. Říkal jsem si: „Můžeme tak akorát sekat trávu. Nějaké luční kvítí.“ Skutečnost mě ale dostala. Jako statný mládenec jsem si vybral jednu z těžších prací. Odkrývat hlínou zavalenou tajemnou a záhadnou komnatu uprostřed františkánského dvora. Teprve v průběhu jsem si uvědomil, že asi kopu septik. Žádný luční kvítí. Ale, s ToFlem byla sranda a skvěle zamakal, práce šla od ruky, dobrý metr hlíny jsme odkryli, objevili ukrytou místnost a dopoledne uteklo, když už nás bratr Jan M. Vianney svolával na oběd. Na odpoledne jsme se přidali k ostatním a zvelebovali klášterní rajskou zahradu. Hlavně Verča s Hedvikou dřely jak mohly, holky radost pohledět. Na večer nám pak Kuklička připravila promyšlenou sérii her, zakončenou diskuzí u večeře a myšlenkou „Proč že se bojíme neznámého?“ Naše nejdůležitější zjištění bylo, že Monika vaří úplně úžasně a že můžeme s plnými břichy spokojeně ulehnout.

V neděli jsme poklidili, poslechli si něco historie kláštera a prohlédli si všechny jeho nejtajnější zákoutí, které běžným návštěvníkům samozřejmě zůstanou skryty.

Díky za krásnou víkendovku!
Martin.